Historie aikido

Aikidžucu

Sókaku TakedaAikidó bylo vytvořeno ze starého samurajského umění boje beze zbraně, zvaného aikidžucu, o němž je známé, že existovalo již v 9. století. Aikidžucu se používalo ve válkách období Kamakura (1192-1333). Za jeho zakladatele je považován jeden ze samurajů rodu Minamoto, Šinra Saburó Jošimicu, který toto válečné umění nazval Daitórjú aikidžucu. Jeden z Jošimicuových synů se usadil v obci Takeda a začal užívat toto jméno jako své vlastní. Sókaku Takeda(na obrázku vlevo), který začal učit aikidžucu v roce 1905 na ostrově Hókkaidó, byl jeho přímým potomkem. Ke vzniku aikidó přispěly však i další školy japonských bojových umění, např. Šermířská škola Katori, jež se datuje od 15. století a je jednou z nejstarších škol japonského šermu.

Morihei UeshibaSókaku Takeda začal učit Daitórjú aikidžucu poprvé mimo svůj rod. Jeden z jeho nejslibnějších žáků byl Morihei Uešiba ((1883-1969) na obrázku vpravo), který v té době působil na Hókkaidó jako kolonista, neboť japonská vláda zamýšlela tento málo osídlený ostrov zproduktivnit. Uešiba zde vedl skupinu osadníků zaměřenou na těžbu dřeva a pěstování máty. Na začátku svého pobytu museli osadníci nejprve vybudovat obydlí, pak teprve bylo možné věnovat se pracovní činnosti.

Daitórjú aikidžucu bylo přísně zaměřeno jako metoda rychlého podrobení nebo likvidace protivníka. Toto byl jeho jediný smysl, kterému bylo ve výcviku vše podřízeno. V žádnem případe se v něm neusilovalo o humanizující či výchovné momenty, pokud přímo nepodmiňovali výsledek střetnutí. V první řadě šlo o bojovou účinnost, humanizující cíle se do bojových umění dostávaly až při jejich změně v budó.

 

Vznik aikidó

Morihei Uešiba, zakladatel aikidó, se narodil 14.12.1883 ve městě Tanabe, v prefetuře Wakajama. Procházel ze staré samurajské rodiny. Podle tradice se jeho výchova odehrávala v duchu budhismu a podle pravidel bušidó. V celém jeho živote se prolínají především dva aspekty - bojová umění a náboženství, zvláště šintoismus.

Morihei Uešiba na ostrově HókkaidóV osmnácti letech se začína učit džúdžucu. Jeho prvním mistrem byl Tokuzaburó Tozawa z Kitorjú džúdžucu. Ve dvaceti letech studoval Jagjúrjú kendžucu u mistra Masakacu Nakaie, kde se naučil účinně používat bokken. Během rusko-japonské války 1904-1905 byl v armádě, kde pokračoval s výcvikem džúdžucu a se školou šermu Šinkagerjú. Se vzrůstem mistrovství v těchto disciplínách nabyl přesvědčení, že člověk ať používa kterékolli techniky či zbraně, řídí se stejnými principy.

V roce 1910 odjel na ostrov Hókkaidó, kde si oblíbil jízdu na koni. V roce 1911 vyhledal mistra Daitorjú aikidžucu, kterým byl Sókaku Takeda. Pět let trénoval Uešiba s Takedou a v roce 1916 od něho obdržel osvědčení o mistrovství v Daitorjú a svolení vyučovat.

V letech 1918-1922 sa Uešiba věnoval náboženství. V srpnu 1922 po návratu do Japonska začíná Uešiba učit bojové umění. Začíná se proslýchat, že se jeho technika změnila a mluví se dokonce o božské technice (kamiwaza). Pro Uešibu je vždy snadné útok odrazit a komentuje to slovy: "Před útokem zahlédnu bílou záři." (Uyeshiba, c. d. 1978, s. 39) Již během pobytu ve Vnitřním Mongolsku na Uešibu kdosi vystřelil. Těsně před výsřelem však zahlédl bílou záři, což mu umožnilo včas uhnout. Odhadl či poznal vlastně záměr střelce dříve, než došlo k výstřelu. Toto je ona nejvyšší iniciativa (sen no sen), o nichž hovoří všechna budó.

Dostalo se mu osvícení, v nemž "porozuměl smyslu božské lásky". Bohatství a sláva již nebyly důležité, ale univerzální láska byla všepronikající. Toto se objevilo i v konceptu aikidó.

Tvorba aikidó začínala v roce 1925. Postupně byl stanoven cíl aikidó: Nalézt a prohloubit vztah k energii, která uvádí do chodu celý vesmír. Uešiba do škály technik Diatorjú vnesl techniky dalších škol bojových umění a celkovou modifikací vytvořil své moderní aikidó.

Dědictví šintó jsou v aikidó některé specializované části rozcvičování, např. torifune, některé cviky senzomotorické koordinace i různé kmitavé a dechové pohyby.

Postupně se dotvářely jednotlivé stránky aikidó, pro které jeho zakladatel používal nejprve názvy aiki no miči (cesta aiki), aiki džúdžucu (jemné umění aiki) a aikibudó (bojové umění aiki). V roce 1942 - tehdy mu bylo 59 let - pojmenoval své bojové umění aikidó. Přesto, že je aikidó velmi mladým uměním, bázi mu poskytují umění stará nekolik staletí - kendžucu, jaridžucu, džúdžucu, aikidžucu aj. Techniky, které zakladatel nastudoval u Takedy, rozvinul a dal jim jiné dimenze. Na rozdíl od jednoho z posledních samurajů, Takedy, povznesl zakladatel fyzickou praxi výrazně na úroveň duchovní disciplíny se značným vlastním přínosem. To je také rozdíl mezi džucu a dó. Uešiba chtěl, aby se aikidó vážně studovalo k dosažení harmonie v životě, nikoli jen jako sebeobrana, což bylo plně možné vlastně až po druhé světové válce, kdy se aikidó stalo přístupné komukoli. Po obsazení Japonska americkou armádou v roce 1945 byla totiž všechna bojová umění s výjimkou karatedó vojenskými orgány zakázána.

V roce 1955 začínají první veřejné ukázky aikidó a zároveň příliv dalších cvičenců. V roce 1960 byla Uešibovi udělena medaile japonské vlády za úsilí při zrodu a zavedení aikidó. V roce 1961 měl zakladatel ukázku na Havaji.

Morihei Uešiba, zakladatel aikidó, zemřel 26.4.1969 ve věku 86 let, dva roky po vybudování tokijského Aikikai, když se mu za podpory významných osobností a oficiálních míst podařilo rozšířit aikidó v Japonsku i v zahraničí.

 

Aikidó v ČR

První veřejná ukázka a trénink aikidó pod vedením předsedy Medzinárodní federace aikidó(IAF) pana Giorgia Veneriho se uskutečnila v Praze na FTVS UK 28.3.1986. Na FTVS UK byly některé prvky aikidó zařazeny do výuky v roce 1980, ale technika aikidó se zde výběrově cvičila od roku 1978.

Od doby prvního seznámení s oficiálním aikidó probíhaly každoročně stáže aikidó dvakrát ročně pod vedením zahraničních trénerů, v pozdější době se počet oddílů rozšířil a stáže se konaly také v Brně.

V roce 1991 byla ustanovena Československá federace aikidó a počet cvičenců stále vzrůstá, a to nejen v ČR, ale také na Slovensku. Hlavními centry dění aikidó u nás jsou Praha, Brno, Přerov, Karlovy Vary, na Slovensku Bratislava.

Více o histórií aikidó od 70. let si můžete přečist zde.

 


Zdroj:

Aikidó - cesta harmonie, Fojtík Ivan, Ilustr.  Bronislav Kračmar - 1.vyd. - Praha: Naše vojsko, 1993 - 112 s.  ISBN 80-8046-020-5 

Powered By www.strelec.pro | Designed By DotcomWebdesign.com
Copyright © 2011 www.aikidohorice.cz